Předmluva

Mirku Pokornou znám už šest let. Byla jednou z mých prvních studentů. Šest let, dvakrát týdně a ze studenta se stal přítel. Několikrát do roka se u ní doma na koňské farmě scházíme i s ostatními studenty, ať už na Den v pohybu nebo jen tak na grilování a povídání.

Po dobu šesti let jsem měl tu čest ji provázet pohybovou praxí, sledovat proces změny, jak pohybové, tak především Mirky samotné jako člověka. Bude to znít jako klišé, ale ona je jedním z těch lidí, díky kterým si říkáte, že vaše práce, váš úděl na tomto světě má smysl.

To, co na lekcích děláme, není, to, co se tam učíme. - Petr Růžička

Mirka je praktik. Mistr ve svém řemesle. Když povídá o práci s koňmi, tak je dobré poslouchat. A i přesto si však neustále dvakrát týdně na začátku lekce zalézá do kouta a snaží se konečně rozlousknout to žonglování se třemi míčky. Nebo vykopává do stojky, i když sama říká, že tam vlastně vykopnout nechce. Stejně to dělá. Proč? Protože to je ta práce, díky které se dějí změny.

Nedávno mě oslovila s tím, zda společně neuděláme workshop pro lidi, co chtějí lépe jezdit na koni. Po šesti letech společné práce. Ne po týdnu, ne po roce. Protože práce s koňmi je pro Mirku vším a proces musel být nejdříve řádně otestován a důvěra vybudována. A já si té důvěry nesmírně vážím.

Zpověď jedné studentky

Na lekce Pohyb je život mě asi před šesti lety přivedla kamarádka (díky Markét ). Tenkrát mi řekla, že objevila skvělý cvičení a jestli chci líp jezdit na koni, tak tam musím chodit. A tak jsem šla.

Časoprostorově se mi to moc nehodilo. Dělaly se tam samý divný věci, který mi moc nešly a ani jsem nechápala, k čemu to je dobrý… Jo, je to dost zvláštní, protože mě nějaký stojky, ani žonglování, ani nějaký lokomoce vůbec nezajímaly, chtěla jsem jen líp jezdit na koni. Nevím, jestli to platí pro všechny obory, ale za sebe můžu říct, že najít dobrého učitele jezdectví je neuvěřitelně těžké. To je asi ten důvod, proč mě Pohyb je život vtáhl. Nejprve jsem poznala Petra Růžičku a hned jsem vnímala, že to je učitel, od kterého se chci učit. Bylo mu věřit, že dělá, co říká a říká, co dělá. Postupně jsem poznala většinu učitelů z Pohyb je život a výše zmíněné platí pro všechny.

Vnímám, že pohybové principy, mají mnoho společného napříč všemi sporty a kdybychom trochu upravili názvosloví, mohli by učitelé z Pohyb je život z fleku přednášet o jezdectví.

Co jsem se na lekcích Pohyb je život naučila? Mám větší sílu, mobilitu, elasticitu, líp dýchám, udržím snáze pozornost, lépe sama sebe vnímám a cítím nebo třeba uvisím x minut na hrazdě a ulezu x-krát tělocvičnu v nízké ještěrce (heč ). Víc chápu, jak funguje moje vlastní tělo, mám nástroje, jak si opravit většinu bebíček a i vím, jak jim můžu předcházet. Vnímám, že pohybové principy, mají mnoho společného napříč všemi sporty a kdybychom trochu upravili názvosloví, mohli by učitelé z Pohyb je život z fleku přednášet o jezdectví.

Na pozadí

Tohle všechno je samo o sobě super. Ale, pro mě osobně je důležitější to, co se stalo tak nějak na pozadí a co asi nikdo nevidí. Naučila jsem se věřit procesu, procházet frustrací, nevyhýbat se věcem, který mi nejdou, z nekomfortních situací se staly “je mi to jedno” situace. Z jakékoliv aktivity se může stát taková moje malá (nebo velká) meditace a není to jen o tom, jestli mě to baví nebo ne.

Vypěstovala jsem si svého vlastního vnitřního pozorovatele. Dřív by mě ani nenapadlo jen tak sedět a pozorovat třeba svůj dech. Strašně mě baví, když mi někdo od koní řekne: “No jo, když ty máš ten talent a jsi taková klidná a trpělivá!” Moji “učitelé” z dětství mi říkali, že žádný talent nemám a doporučovali mi šachy . Kdybych měla vypíchnout jednu věc, co mi Pohyb je život přinesl, je změna úhlu pohledu.

Dnes vnímám, že snad všechny “kvality”, o které v životě stojíme, jsou schopnosti a jsou tedy “naučitelné”. Jen to není snadný a něco to stojí.