Svým způsobem dělám dva velmi podobné obory. Kdo mě znáte víte, že jsem doktorand na katedře geofyziky a že studuji seismické ohrožení.

Většina z vás, co to tu čte, mě ale znáte v té druhé roli - učitele pohybu.

A právě tyhle dvě věci mají hodně společného. Víc, než by se mohlo zdát.

Znáte tektonické desky? Takové ty obrovské kry, které se pohybují po tekuté vrstvě svrchního pláště, astenosféře. Asi ano, ale nejspíš jste to naposledy slyšeli cca v šesté třídě v zeměpisu.

Tyhle desky se někde vzájemně dotýkají a třou se o sebe. Typy tohohle tření jsou různé, ale důležité je, že se kolem sebe hýbou. A čas od času se zaseknou.

A budují napětí.

Několik desítek, stovek let.

A pak to jednoho dne praskne a za několik jednotek, či desítek sekund je hotovo. To je to, čemu se ve fyzice Země říká zemětřesení.

Co z pohybové praxe vám to připomíná?

Věci, které se dlouho nehýbou, jsou zaseklé v jedné pozici, jsou náchylnější k poškození. K bolesti. Proč dneska lidi bolí záda? Protože jsou zaseknutí mezi stolem a židlí.

Často se to objeví znenadání, z ničehonic. Stačí malý pohyb, který uvolní to naakumulované napětí a je zle.

Proto je tolik důležité se hýbat. Být uvnitř správně pospojován, aby to všechno pěkně klouzalo a nebylo to nikde zaseklé. A pokud náhodou nějaké takové místo vznikne, tak si ho umět všimnout a vědět, jak ho rozhýbat.

My geofyzici na tohle máme GPS stanice, které nám říkají, že se to místo dlouho nehýbe a že můžeme očekávat dříve nebo později nějaký průšvih.

My pohybáři na tohle máme pozornost. Někdo by možná řekl naladění. Vnitřní sken, který nám dovede říct: „Pozor tady to není spojené a nehýbe se to.“

Dalo by se říci, že to co v Pohyb je život učíme, je péče o vnitřní litosféru.