Petr Růžička před šesti lety napsal článek Střídmost. Doporučuji přečíst, než budete pokračovat dále... A pokud jste ho už četli, tak si ho přečtěte znovu, protože je dobré si to neustále připomínat.

Pokud jste Petrův článek dočetli a máte teď chuť zavřít počítač, zahodit telefon, tak dobře. Klidně to hned udělejte, protože dost pravděpodobně už máte všechny informace, co potřebujete.

Jste pořád tady? No, ok. Řekněme, že ještě pár řádků navíc vám snad tolik neuškodí.

Já si vždycky v této souvislosti vzpomenu na jednoho mého dobrého kamaráda. Nevím, jestli to pořád platí, ale pár let zpátky vydával člověk jménem Adam Česlík takové svoje tréninkové protokoly. Bylo jich celkem dost na všechno možné, od klasických metod, jak mít vysekané břicho až po speciální armádní výcvik. No a tenhle můj kamarád měl všechny. Jakože fakt všechny, i ty určené pro ženy. Vtip byl v tom, že pak za mnou chodil a ptal se mě, co má cvičit. Jak co máš cvičit? Cvič to, co máš v tom programu, ne?

On to ve finále totiž ani nečetl, natož aby to dělal. Ale měl je všechny. Někde. Uložené ve složce v počítači.

"Dříve jsem se u Ida v online coachingu vždycky těšil na novou fázi, co přijde nového. Dnes jsem naštvaný, že fáze končí... Že nemám více času na procvičování stávajícího."

Žijeme v době, kdy toho hodně víme, díky televizi, internetu, celkovému propojení světa, ale vlastně toho VÍME hrozně málo. Konzumujeme informace jako chleba, máme vzdělání, tituly, kurzy, podcasty, ale samotná vlastní praxe dost často chybí. Ono to důležité ve finále nenajdete v knihách, ale v sobě. Doslova. Ve své vlastní praxi.

Dudi (Idův učitel jógy) nám na Movement campu vyprávěl jednu indickou legendu, která pojednávala o tom, jak se bohové rozhodovali, kam schovají pravdu, nejvyšší poznání. Přemýšleli, že ho schovají na nejvyšší horu, na dno oceánu, na měsíc...ale nakonec se rozhodli, že ho ukryjí na nejmíň dostupné místo- do nás. Protože člověk zdolá nejvyšší horu, potopí se na dno oceánu, přistane na měsíci, ale aby hledat tajemství nejvyššího poznání v sobě...

Tím nechci říct, že je špatné číst knihy a poslouchat podcasty, ale mělo by to mít své opodstatnění, svůj čas a místo. Pokud tam ale účel chybí, pak je to možná zbytečně ztracený čas, který jste mohli využít v danou chvíli lépe.

Já například teď moc nečtu, nic nestuduji. Necítím, že je to teď třeba. Zase bude, ale teď ne. Materiálu, informací je už dost, teď je třeba věnovat čas té praxi. Důležité ale je vnitřně cítit, že je to v pořádku. A to platí oběma směry.

Pusť to z hlavy

Před nějakým časem jsem zase začal praktikovat hodinový meditace. Jednou si takhle sedím, pocitově asi tak tři hodiny, reálně netuším, ale prostě už dlouho. Už jsem se vrátil z "cest po astrálu" a nechce se mi sedět dál, vypadl jsem zpátky, začínám cítit, jak mě kde co tahá, bolí. Skoro to vzdávám a pak ke mně přijde myšlenka- nech to být. Prostě seď a pusť to z hlavy. A já to pustil z hlavy a seděl dál a najednou bylo všechno jasné a jednoduché.

Když mi zazvonil budík, tak jsem se protáhl a celý nadšený běžel za Barčou, jaké tajemství vesmíru jsem to právě TEĎ objevil. Že to je celé o tom, to pustit z hlavy. No a ona na mě koukala, jak kdybych spadl z višně. "Na to si jako přišel až teď? Vždyť o tom básníš už roky, učíš to na lekcích..."

No učil, ale nebylo to moje.

"Je dobré okusit všeho, co má člověk zapotřebí vědět. Že světská rozkoš a bohatství nepřináší nic dobrého, učil jsem se už jako dítě. Věděl jsem to dlouho, prožil jsem to teprve teď. A teď to vím, vím to nejen pamětí, nýbrž svým zrakem, svým srdcem, svým žaludkem. Dobře mi, že to vím!" - Siddhártha

Je velký rozdíl něco vědět a něco VĚDĚT. Vědět to, že si to někde přečtu, někdo mně to řekne, "naučí" nebo když ta znalost ke mně z ničeho nic přijde po několika letech praxe. A najednou je moje, nikoho jiného. Ne někoho, kdo napsal tu knížku, kde jsem si to přečetl (a on si to možná taky někde přečetl).

Velký rozdíl. A teď už to koukejte vypnout.