Před několika lety na Movement campu jsme měli přednášku o strachu od Avi Grinberga. To je člověk, který se věnuje studiu strachu a napsal o něm, a o práci s ním, několik knih. Už to, že ho Ido pozval přednášet na Movement camp, samo o sobě něco znamená. Pamatuji si, že dlouho něco ve mně nezanechalo tak hluboký a silný dojem.

"Beze strachu není vášeň, není vzrušení. Žijeme ve společnosti, kde strach je nepřítel a vše, o co usilujeme, je vyhnout se strachu...lidé berou antidepresiva, protože se bojí bát." - Avi Grinberg

Avi nám hned na začátku vyprávěl, co ho vlastně přimělo zasvětit svůj život výzkumu strachu. 

Stejně jako Ido, je Avi Izraelec. A v Izraeli mají povinnou vojenskou službu. Tři roky. Na Černé barony ale zapomeňte. Nevím, jak moc se vyznáte v politické situaci a sledujete vývoj vztahů Izraele a Palestiny... já nějak moc ne, ale pamatuju si, jak Ido jednou říkal, že každý Izraelec po dokončení téhle vojny, pokud to přežije, buď rok cestuje po světě a nebo rok chlastá. No a nebo oboje najednou, aby se z toho trošku vzpamatoval. Takže asi nic moc zkušenost.

Avi byl ten druhý případ. Vyprávěl nám, že dělal dva roky záchranáře, a to, co během služby zažil, ho pak pronásledovalo natolik, že se pod vlivem alkoholu rozhodl skončit se životem.

Jednou se opil a v náhlé pohnutce mysli se rozběhl a vrhl ze srázu... ale ke svému překvapení namísto sražení vazu o nejbližší skálu seskákal po kamenech jako Super Mario až na dno strže. Když se po nějakém čase dole přestal třást a vzpamatoval se ze šoku, tak při pohledu vzhůru na místo, odkud vyrazil, začal přemýšlet jakým zázrakem se z něj na tu chvilku stal Jackie Chan. A po chvíli mu to došlo. On měl totiž hrozný strach. A chtěl žít.

 A tam započala jeho cesta.

"Strach chce být naživu".

Strach by měl být náš přítel, pomocník, který nám pomáhá v krizových situacích, vybičuje nás k výkonu, zostří nám smysly... ne, vždy však tomu tak bývá. Zvlášť pokud se bojíme bát nebo pokud ten strach trvá příliš dlouho. Dusíme ho v sobě, dokud nám nedojdou síly. A ty jednou dojdou. 

Strach je emoce. A jako každou emoci je potřeba ho prožít, možná využít a hlavně nechat odejít, uvolnit. Když v pralese na opici zaútočí šelma, tak se opice po úspěšném útěku na strom nejdřív pět minut třese a pak začne po té šelmě z bezpečného úkrytu házet výkaly.

My ale často strach neprožíváme, zavíráme ho z různých důvodů v sobě...

Tak se nebojte občas třást, ať můžete pak házet výkaly.

Džungle

Movement camp se pořádá v Thajsku, konkrétně na Phuketu. Týden se tam mrskáme a potíme v luxusním sportovním rezortu obklopeném neprostupnou džunglí. Slušná romantika.

No a tak za příjemného bzučení klimatizace v přednáškové místnosti na pohodlné židli posloucháme, jak Avi vypráví: "...Podívejte se kolem sebe. Podívejte se na souseda vedle vás. Člověk je největší a nehrozivější predátor, co chodí po této planetě. A podívejte se, jeden takový predátor vedle druhého. Plná místnost mma a bjj zápasníků, členů speciálních jednotek... trénovaní zabijáci. A nikdo nemá strach, všichni se na sebe usmíváme. Pár desítek metrů od nás, v džungli, probíhá boj na život a na smrt. Boj o přežití. Právě teď v tento moment probíhá masakr pár metrů od vás. My ale máme pravidla, zákony a všechno je tedy v pořádku. Chodíme tu po vyznačených cestách, ale běda pokud sejdeme z cesty. Uvědomujete si ale, jak je to celé křehké? Protože každý jsme jen malý krok od šílenství..."

Uf, no doteď jsem si to neuvědomoval.

Pak nám řekl, ať si stoupneme a otočíme se proti svému sousedovi a začneme se jeden druhému dívat do očí. 10cm od obličeje. A uvědomíme si vše, co před chvíli zaznělo. Že ten člověk, kamarád, který se na vás před chvílí usmíval a podělil se s vámi o své poslední mango, je ve své podstatě zvíře. Pod povrchem je to nelítostné zvíře, které je schopné vás v pár sekundách roztrhat na kousky, pokud odebereme všechny ty uměle vytvořené vrstvy a nánosy. Ze začátku jsme se usmívali, pak už ne.

Ido nám pak vyprávěl příhodu o mma zápasníkovi, který se roztřásl a rozplakal během staredownu. To je takové to, jak si bojovníci před zápasem koukají do očí a snaží se různým způsobem zastrašit či dát nějak najevo, že se nebojí. Když to ostatní viděli, tak ho rovnou totálně odepsali. Že nemá šanci vyhrát. Že má strach.

No a on pak v tom zápase toho druhého totálně zrušil.

Po zápase se ho ptali, co se to stalo během toho staredownu a on jim řekl, že si, jak se tak koukal zblízka tomu druhému do očí, uvědomil, že ten člověk, co stojí před ním, ho chce zabít. A to nemohl dopustit.

"Čím více se bojím, tím šílenějším a smrtícím se stávám".

Jak pracovat se strachem...

"Pořád kličkujeme před strachem."

Stoupněte si, zavřete oči a představte si něco, z čeho máte strach. A to zveličte.  Nechte to a pozorujte všechny "příznaky"...a v určitý moment to rychle najednou opusťte, začněte zhluboka dýchat do hrudníku. Nechte sebou všechno proudit, nesnažte se nic zadržovat. Může se stát (a po nějakém čase se stane), že sebou začnete různě škubat a třást, možná brečet, možná řvát. A všechno tohle vnímejte a nechte plynout, dokud se nedostaví úplný klid.

 Přestat kličkovat a nechat strach projít. A potom se něco změní.