Sexy teorie

Jestli mě sledujete na nějaké sociální síti, tak jste si asi všimli toho, že každý víkend teď sedím s Ido Portalem na Zoom callu a spolu s další cca 100-200 lidmi trávíme tři hodiny posloucháním teorie pohybu.

Krom toho, že Ido je hláškovací stroj, tak tam předává mnoho velmi hodnotných pohybových konceptů, na kterých stojí naše učící praxe. Jsou to takové ty věci, o kterých tu Petr Růžička jako Idův přímý student psal už před x lety na svém blogu. Jen namátkou obsah vs. obal, update operačního systému, pohybové formy a další.

Přiznám se, že je to hodně sexy na poslouchání. Tolik „revolučních“ věcí. Citáty stoiků proti tomu vypadají jak z minulého století. Ale všechny tyhle vědomosti mají jedno velké ale. A to prosím takové, které platí úplně obecně ve všem. Takže se teď protáhněte, nadechněte a dávejte pozor.

Žádný z těch citátů a konceptů není můj.

To není zas takové moudro, jaké jste asi čekali, vždyť jsem sám psal, že nám to říká Ido, tak jsou jeho. Ale já to myslím doslova. Ne jen tak, že jsem ho neřekl.

Ono to totiž moje nakonec být může. Jak? Praxí. To je takovéto slovo, na které začínáme být všichni alergičtí, protože ho možná trochu nadužíváme, ale když ono se to kolem něj všechno motá. Všechny tyhle koncepty je nutné nejdřív sežvýkat a pak nechat rozležet v hlavě. V podstatě to nejhorší co můžeme udělat, je slepit si ty poznámky z toho a hned to na někoho vysypat.

Jak jsem narazil

Nejlepší je samozřejmě příklad z vlastní zkušenosti. Takže po jedné takové přednášce se mi hrozně líbilo, jak Ido říkal, že je velmi dobře si zkusit cvičit v blbých podmínkách. Nemocný, s kocovinou a tak. Proč? Třeba protože až jednou budeme staří, tak nám prostě nebude dobře 90% času, ale praxi bychom měli mít dál. V sobotu jsem to slyšel a v úterý jsem to šel nadšeně říct studentům. Jak myslíte, že to dopadlo? Asi stejně jako teď když to čtete. Nemám to ještě rozleželé, strávené a přemýšlel jsem o tom minimálně. Jen jsem si opsal neurčité zápisky ze sešitu.

Prostě nic moc. Takže to zas pusťte z hlavy.

Důvod je jednoduchý mám málo praxe v takovém stavu, většinou to prostě vzdám a nic dělat nejdu. O praxi se starými lidmi můžu říct to samé, vím kulový, nejstaršímu mému studentovi je něco kolem 60. A zrovna je zdravý jak řípa. A k tomu všemu jsem tu větu slyšel jen jednou, anglicky a ještě v úplně jiném kontextu. Co vám z toho dokážu předat? Vůbec nic. A z očí zmatených studentů jsem si hned uvědomil, jakou chybu jsem udělal.

Je normální jíst a pak trávit

Asi každý víme, že vyblejt to, co sníme není úplně normální a že je to možná důvodem k tomu, někam zajít. Porucha příjmu potravy je dneska docela rozšířená a začínáme si zvykat na svět, kde je pomalu víc lidí, kteří jí prošli než těch kteří ne.

Čeho si ale okolo sebe všímáme minimálně, je porucha příjmu informací. Petr Vojtíšek o tom psal nedávno velmi podobný článek tomuto. A asi nebude náhoda, že si oba všímáme toho samého nezávisle na sobě.

Já mám docela pochopení proto, že musíme být výkonní, neustále se zlepšovat, dívat se stále vpřed (kde se vidíte za rok touhle dobou?). Je to tlak na to neustále čerpat nové a další. A tohle super nové, co jsme se včera naučili, hned zítra použijeme na cizího člověka, nebo o tom napíšeme článek, jak je to revoluční. A ono třeba i je, ale jak to můžu vědět den poté co jsem se to naučil?

Nebylo by bylo fajn se na chvíli zastavit, zařadit to do své praxe, pořádně strávit a nakonec to pěkně natrávené, tělem zpracované, začít používat?

Možná jste si totiž všimli, že každé jídlo, které sníme, má po strávení svůj odpad. Informace taky.