Už to dělám zase. Sedím dopoledne v autě a místo cesty do práce, jedu do vybrané základní školy lektorovat workshop. Jsem nervózní, ale vlastně si ten pocit užívám. Znám ho totiž moc dobře.

V roce 2016 jsem se omylem dostal ke skvělé příležitosti, vzniku vzdělávacích workshopů Paměti národa. Ze začátku to byl jeden, který se týkal kolektivizace, ale v následujících letech se to trochu vymklo kontrole a nakonec to bylo cca 10 workshopů, které pokrývaly období celého 20. století a za rok jsem jich odlektoroval kolem 30. Slušná brigáda, která ale jako mnoho jiných věcí, skončila s covidem.

Nicméně s covidem jsem začal učit v Pohyb je život a od začátku mého pobytu mezi učiteli létala ve vzduchu myšlenka rozhýbávání mladých. Jako učitelský benjamínek jsem se do ničeho moc nehrnul, nechci zkušenějším brát příležitosti a navíc vím sám, jak moc se ještě musím učit pohybu jako takovému. Přesto jsem ale byl Marcelovi k ruce, když pořádal první workshopy pro děti na Letné, ze kterých se pak stala skupina Aqua.

Ale krom této prezenční skupiny se nic moc nedělo. Občas jsme o to zavadili, ale neviděli jsme možnost kudy vniknout do relativně složitého problému školství. Navíc učit děti je úplně něco jiného než učit dospělé a je potřeba si položit otázku, jestli vůbec máme takovou ambici.

A pak jsem resuscitoval svůj LinkedIn. Spolu se svým kamarádem copywriterem Vojtou, který si tam chtěl začít budovat svůj brand, jsme se vrhli do každodenního networkování, psaní chytrých statusů, jak všemu rozumíme, a dokonce jsem tam založil Pohyb je život ‘company page’. A v jeden den mi přišlo upozornění, že mě Vojta někde označil.

Našel jsem status učitele, který plánoval pro svoje studenty několikaměsíční blok výuky ke zdravému životnímu stylu a hledal na LinkedInu odborníky na různé oblasti. Vojta mě tam označil a já napsal, co v naší škole děláme. 

Asi si nebudeme nalhávat, že jsem byl překvapený, když ho to zaujalo. Nebyl.

Slovo dalo slovo a v únoru jsem seděl v autě a jel mírně roztřesený do Hostavic do ZŠ Be Open učit svůj první čistě pohybový workshop v životě. Měl jsem mít 15-20 dětí ze šesté a sedmé třídy. Program jsem založil víceméně čistě na hrách ve dvojici, občas jsem to proložil samostatnou prací, ale ne moc. Sami se mohou učit doma matematiku, ale v pohybu platí jiné rovnice.

Prostředí bylo nádherné. Pan učitel vstřícný. Chyběly pěnové tyče, tak jsem vyměnil program za program. Nevadí. Umíme přece improvizovat. A pak přišly děti.

Byl to fičák. Od začátku do konce. Máme u nás ve škole takové pořekadlo o „průzkumu bojem“. Tohle bylo přesně ono. Ale stálo to za to. Stavidla se povolila. Víme víc. Děti také vědí víc. O sobě i o nás a to jsme chtěli. 

Petr o tom následně napsal do našeho newsletteru a odepsalo pár lidí, že by to chtěli do svých škol také. A tak jsem šel a workshop proběhl už víckrát. Pokaždé trochu jinak, v jiném prostředí, ale to je na tom to důležité, protože tím se krystalizuje pevnější a pevnější program pro různé věkové skupiny.

A teď přichází otázka: Co dál?

Máme před sebou skvělou možnost - dostat pohyb do škol. Máme vědomosti. Chceme je předávat. A teď, když jsme si vyzkoušeli, že to lze, musíme vymyslet jak. Něco se v té krásné, dřevem obložené tělocvičně narodilo. Tak nám držte palce, ať to správně uchopíme a vznikne z toho dobro. Protože o to nám jde.

A mimochodem - chcete se stát součástí tohohle průzkumu bojem? Napište mi. Dojedu tím autem i k vám.