Nedávno se mě student na lekci zeptal, jak v rámci své pohybové praxe pracuji s bolestí. Moc rád bych mu odvětil, že jsem nikdy žádnou bolest nepocítil, protože přece cvičím dobře a zdravě. Lhát se ale prý nemá.

Bolest je součást života a je potřeba se s tím smířit. Ať se budete snažit sebevíc, cvičit co nejzdravěji, tak dříve nebo později nějaká bolest přijde. Nějakou tu bolístku má zkrátka každý a pokud ne, tak bude mít.

Stejně jako věnujeme čas výzkumu radostí a požitků (Netflix, Haagen dasz atd), tak stejný čas bychom možná měli věnovat i výzkumu bolesti, problémů, opačného pólu spektra. Oboje má totiž stejnou podstatu a liší se jen formou. A to málokdo dělá, protože už to tak moc nechutná. Je potřeba si ale uvědomit, že nikdo jiný to za nás neudělá.

Představte si situaci, že máte problém s ramenem. 10 let vás bolí rameno. Navštěvujete doktory, fyzioterapeuty, fitness odborníky, léčitele, šamany, drogové dealery, "odborné" články na internetu...a nic. Ten vám říká, že je to problém s tímhle, tamten zase s támhletím. Stoprocentně pomůže tohle. Všichni vědí, ale nic nepomáhá. No a pak po těch 10 letech trápení, pár operacích, věčného posilování mezilopatkových svalů, drcení trigger pointů a braní ibalginů si zajdete na regresní terapii, pobrečíte si, že se vám táta v dětství málo věnoval a bolest je pryč. Kde jsou teď ty odborníci, co se dušovali, že za to může serratus posterior nebo on to byl vlastně anterior? Jak to vysvětlí? Jak to, že najednou rameno nebolí, i když postura je pořád úplně stejně na prd a rentgen vás posílá k další operaci? O bolesti nevíme vůbec nic.

Odborníci nám mohou s bolestí pomoci, ale to, že nevíme, kde vznikla, je druhá věc. Je taky dost možné, že někoho přestane bolet koleno nebo hlava ne kvůli masáži nebo terapii, ale kvůli tomu, že té masáži nebo terapii věří. Protože se nás konečně někdo dotýká a dává nám pozornost... O bolesti nevíme vůbec nic.

Pamatuji si, že v knize Labyrint Pohybu Pavel Kolář psal něco ve smyslu, že kdyby na Václavském náměstí všem lidem udělal magnetickou rezonanci, tak většina z nich bude mít vyhřezlou ploténku. Nebo to byli všichni a bylo to na Staroměstském náměstí? Přiznám se, že už nevím, na kterém náměstí na tom lidi jsou tak špatně, ale pointa je, že záda bolí jen někoho z nich. O bolesti nevíme vůbec nic.

Každý vnímá bolest jinak. Různí lidé, různé vnímání bolesti.  Záleží na výchově, vzdělání, náboženství, na konkrétní situaci, psychickém rozpoložení, atd. Přitom vstup byl stejný, výstup je totálně jiný. O bolesti nevíme vůbec nic.

Otázkou je, jestli je potřeba vědět. Možná ne. Možná to často ani nejde. I když budeme trávit hodiny denně meditací a budeme cítit své orgány a jak nám proudí žílami krev, tak na to stejně možná nekápneme.

Ido jednou říkal něco ve smyslu, že je dobré akceptovat bolest, poznat ji, přijmout, pokud je to nutné, ale nestát se tou bolestí. Nevěnovat ji více pozornosti než je nezbytně třeba, protože jinak nás pohltí. Znáte takové ty lidi, co hned po pozdravu začnou chrlit svůj chorobopis? Najednou ten člověk není Pepa Novák, ale Bolest Kolene.

Některým bolestem je potřeba věnovat pozornost větší, některým menší, některým možná žádnou a časem sami zmizí. Bolest je určitý signál. Může být ostrý, silný. Ale taky to může být jen šum.  Jak to poznat? To je těžké, ale od toho je asi právě ten výzkum.

Taneční představení

Sedíte v divadle. A na jeviště vstoupí tanečník. Tanečník, co se jmenuje Bolest. Představení začíná a tanečník začíná tančit. A je dobrej, sakra dobrej. Nelze od něj odvrátit zrak. Po chvíli vás jeho tanec totálně pohltí a najednou už není tanečník a divák. Najednou jste oba nedílnou součástí představení, splynete v jedno- vy jste Bolest.

Nové představení. Na jeviště nastoupí stejný tanečník. Začíná tancovat, tancuje opět skvěle, ale vám se to už nelíbí, nechcete být součástí jeho tance. Chcete, aby šel pryč. Začnete na něj pískat, doslova ho vyženete z jeviště. A on jde. Jde do zákulisí, přepustí na chvíli jeviště někomu jinému. Ale je naštvaný, chce být na jevišti, chce být v centru pozornosti. Takže začne trénovat. A čím víc a častěji ho vypískáváte, tím víc a usilovněji trénuje a je lepší a lepší. Až jednou přijde a jeho tanec vás totálně pohltí...

Tanec s Bolestí opět začíná. Tanečník se překonává, ale vás to nechává chladným. Pozorujete ho, ale bez velkého zájmu, bez emocí, s odstupem. Žádná odezva, žádná reakce. A on začíná být nervózní. A s nervozitou začíná kazit. Jedna chyba, dvě, tři a jeho sestava se hroutí jako domeček z karet. Zahanben utíká do zákulisí a nemá chuť už dál trénovat, k čemu.

Ale po chvíli přichází nový tanečník. Má stejné představení, ale je ještě mnohem lepší, s propracovanějšími pohyby... A vám už je jasné, že to bude velmi dlouhé představení. Pohltí vás jeho tanec?

Toto přirovnání, jak se vypořádáváme s bolestí, ale i se strachem, stresem či emocemi nám Ido vyprávěl v Lisabonu. Se všema je to totiž stejné- chtějí naši pozornost.

Jak pracuji s bolestí

Na závěr, abych také přispěl něčím praktickým a ne jenom abstraktními pojmy. Původní otázka byla, jak já pracuji s bolestí. Tak tedy.

Bolest většinou řeším pohybem. Pokud se teda bavíme o takových těch pochroumaných zápěstích, vymknutých kotnících, natažených svalech atd. (se zánětem slepého střeva běžte do nemocnice). Mám takový jednoduchý postup. Pokud mě něco bolí a po rozhýbání se to zlepší, tak vím, že když se budu hýbat dál, tak to časem odezní. Hotovo.

Samozřejmě je pak otázka, jak se hýbat. Pokud vás bolí rameno, tak asi není dobré si jít zkusit maximálku na bench. Ale takové ty věci jako páteřní vlny, číšníci na ramena, práce v hlubokém dřepu, práce na zápěstí, vyklepávání... Hodně opakování, hodně minut, lehká intenzita, hodně pohybu. Chceme to rozhýbat, nahnat tam krev, lymfu, živiny, aby se to začalo hojit a to chce čas.

Pokud chcete změnu, musíte tomu věnovat čas. Hodně času, hodně opakování, hodně informací. To, co děláme, když se hýbeme, je, že tělu poskytujeme informace a ono s nimi může nějak pracovat. Něco někde povolit, utáhnout, změnit, aby se to příště hýbalo lépe, efektivněji. A 10 minut páteřních vln denně to je hodně informací. A čím více informací, tím lépe.

"Zranění je jako guma, co vymaže kus obrázku, kus mapy. Informace skrze pohyb jsou tužkou, co mapu dokreslí zpět." - Petr Růžička

Pokud si nakonec připustíte, že vy ani nikdo jiný není chytřejší než vaše tělo, tak to nejlepší, co můžete udělat, je dát tělu dostatek informací a nechat to na něm. Hodně opakování, často a časem se něco změní. Protože vaše tělo není hloupé a nechce trpět. Nechce bolet, ale na základě informací, které mu poskytujete, funguje v daný čas nejlépe, jak je to možné. Pokud budete hodně sedět, vaše tělo se naučí dobře sedět a bude mít to nejlepší nastavení pro sezení. Že to není ideální nastavení zase pro jiné věci? No jako není, ale vy jenom sedíte, tak co po něm chcete? Dejte mu jiné podněty, jiné informace a ono se začne měnit. Samo. Bez vědomého rovnání se do učebnicového postoje při čekání na zastávce. Dejte mu na výběr, dejte mu možnosti a ono si vybere. A vybere si dobře, věřte tomu.

No a pokud by se problém po takovém rozhýbání zhoršil, tak bych to řešil nějak jinak. Přiznám se ale, že to se mi vlastně asi ještě nikdy nestalo.