"Půjdeme pak odpoledne do jump parku?"

"Hele nejdu, chci si teď dát v mekáči milkšejk a to je mi pak vždycky blbě, to bych nedala."

"Jo no, mě taky pak vždycky bolí břicho, ale to mě beztak bolí furt. Normálka."

- náhodně zachycená konverzace dvou osob na zastávce

 

K napsání tohohle článku mě přivedla nemoc.

Nebojte se o mě, nic vážného. Nějaká otrava jídlem a pár dní mi nebylo úplně do zpěvu. Horečka, zimnice, bolest břicha, únava, však to znáte. Pár dní, pár návštěv toalety a byl pokoj, ale já si něčeho všiml...

Jak jsem tak ležel zachumlaný po krk v posteli, horečkou zmítaný a slabý jako malé děcko, tak jsem dostal strašnou žízeň. Tělo potřebovalo doplnit tekutiny, tak jsem se sebral a... no a asi za hodinu se mi podařilo z té postele zvednout a pro tu vodu si dojít. A chtělo to hodně vůle. Možná všechnu, co jsem v sobě zrovna v tu chvíli měl.

Hodně teď mluvíme o vůli, o kultivaci našeho vnitřního ohně. Jak je vůle důležitá a především, jak moc dneska často chybí. Taková ta moudrá věta, že vůle ovládá pozornost a skrz pozornost můžeme něco měnit. A tak hodně a dlouho dýcháme, sedíme, stojíme, lezeme ještěrky, držíme minuty ve stojkách nebo lezeme do ledové vody, abychom mohli něco změnit. Naši studenti na lekcích by mohli vyprávět. Vůle je moc moc důležitá, ale...

Přece vám muselo být jasné, že přijde nějaké ale. Vždycky je nějaké ale. Každá mince má přece ty tři strany a na výjimky se nehraje.

 

 

Je to normální

Když se dneska ohlédnu zpět, mám pocit, že jsem měl vždycky silnou vůli, i když mi to tak třeba nepřišlo. Musel jsem mít, protože jinak si nedokážu vysvětlit, jak jsem mohl tak dlouho fungovat, jak jsem fungoval. Tělo je holt úžasné a poradí si s ledasčím, zvlášť když jste ještě mladí, plní energie a váš oheň hoří naplno. Ale vše má svoji cenu.

S trávením, bolestmi břicha jsem měl problémy odmala. Nebyl jsem v tomhle holt úplně silný a odolný jedinec jako někdo, kdo se krmí obsahem popelnice a pak ještě schroupá i tu samotnou popelnici a nic to s ním neudělá. A mám pocit, že jsem tenkrát trochu ty odpadky jedl, alespoň z dnešního pohledu. Tenkrát se holt tolik neřešilo, zda je vše bio. Takže lančmít z konzervy na táboře byla největší pochoutka, lepek ještě nebyl sprosté slovo a rohlíky s podravkou ke svačině byly na denním pořádku. No prostě břicho mě bolelo často. Hodně často. Ale ono když v něčem takhle žijete odmala, tak vám to připadá tak nějak normální, zvyknete si. Ve finále možná ani neznáte nic jiného, tak ani nevíte, že to není normální. To takhle nemají všichni? Aha.

A normální taky pak bylo studovat Fakultu tělesný výchovy a sportu, denně plavat, běhat, dělat gymnastiku, posilovat kvůli holkám a do toho jíst mraženou pizzu a smažený rybí prsty s hranolkama. Jako student holt nemáte na rozdávání a je potřeba šetřit. Šetřit na sobotu večer a občas i na ten pátek večer a někdy na středu večer, však to znáte. Studentský život jako každý jiný, úplně normální.

Špatný jídlo, na to alkohol a noční život, hodně pohybu a málo regenerace. Cirkadiální rytmus ještě tenkrát nikdo nevymyslel, u modrého světla se usínalo a pobyt na slunci byl dobrý tak možná na opalování. Pamatuji si například, že problémy s trávením, bolesti břicha pro mě byly tenkrát tak normální běžnou denní anabází, že jsem u sebe v kapse všude nosil toaletní papír, kdyby náhodou to zrovna přišlo. Sranda.

Oheň musí z něčeho hořet a když nepřikládáte, tak začne pomalu skomírat.

 

No a pak to sranda chvíli moc nebyla. Přišly totiž panický ataky, úzkosti, únava a problém vylézt z postele a dojít si nakoupit. A vám to pořád nedochází, hledáte důvody všude jinde, jen ne ve vašem životním stylu. To je určitě jen v hlavě. To je tím, jak tenkrát... A cvičit je potřeba, škola se sama nedodělá, ten mindrák z toho, že jste hubený taky bez posilovny nevyřešíte. A tak přichází na řadu ta vůle. Je to přece jen o vůli! Scharzenegger to říkal a jo, ještě říkal, že moc spím, ha! A tak to nějak dáváte. Organismus totálně vyhořelej, ale ta vůle. Ta vůle vás žene dál a tak přesto všechno studujete, trénujete, pracujete. A je to těžký. Ale v těch motivačních videích říkali, že to má být přece dřina, že je to NORMÁLNÍ a že se to musí překonat. A tak překonáváte a překonáváte. Překonáváte se ve škole, v práci, v tréninku, překonáváte se doma uklidit, udělat si večeři, vstát z postele. Překonáváte se jít s kamarádama ven, překonáváte každý den. Nějak. Vůlí.

A pak už to nejde...

 

 

Není to normální

Ležel jsem v té posteli, k smrti unavenej, s bolestmi břicha a najednou si uvědomil, že takhle jsem se dřív cítil každý den. KAŽDÝ DEN! Nechápu, jak jsem to zvládal. Zpětně se teď vlastně obdivuju. Jak velkou vůli jsem musel mít, abych v tomhle denně žil. Abych to překonával den co den. Přišlo mi to normální, ale dneska už to pro mě normální není ani trochu. Ta neustálá únava a úzkosti už pro mě nejsou normální. Už si nepotřebuju pouštět motivační videa, abych si šel zacvičit nebo nakoupit. Bolesti břicha už nejsou normální, vlastně už jsem zapomněl, jaké to je a díky za týden prošlé kuřecí, které mi to jednou za čas připomene. Nic z toho už není normální, ale kdysi bylo. A je dobré si to občas připomenout, protože máme tendenci zapomínat.

Pokud máte pocit, že nemáte dostatečně silnou vůli, třeba se pravidelně hýbat, zkuste se zamyslet, jestli to nemůže být i částečně kvůli tomu, že už vám na to žádná vůle prostě nezbývá. Pokud totiž spotřebujete většinu vašeho denního přídělu na to vstát vůbec ráno z postele...

 

Já pracuji na kultivaci vůle denně, protože mi to přijde důležité. Ale taky si moc dobře uvědomuji, že to nemusí a možná by nemělo být vždy jen o ní. Že to celé, ten takzvaný život, nemusí být jen dřina a překonávání překážek a sebe a kdoví čeho všeho ještě.

Musel jsem prožít několik vyhoření, abych tohle pochopil. A díky bolesti břicha, úzkostem a panických atakám už dneska vím, že je důležité mít nejen silnou vůli, ale také dobře jíst a dobře pít, chodit ven na slunce a dobře spát, všímat si cyklů a to nejen cirkadiálních. To vše je důležité a mnohé další...

„Mou touhou je moudrost, ne cvičení vůle. Vůle je silný slepec, který nese na zádech chromého, který vidí.“ —  Arthur Schopenhauer