Když byl kov*d a cvičili jsme všichni online, Petr Růžička použil příměr, že trénink / praxe je MAJÁK. V těch všech šedých dnech v izolaci a chaosu je to to jediné, na co se můžeme spolehnout. To, co v dáli svítí a určuje směr. A je tam každý den. Ať je slunce nebo mlha. 

Od té doby to používám. U sebe. U svých studentů. Protože mi to dává smysl, nejen při plošné karanténě, ale při jakýchkoliv nelehkých chvílích.

Stane se totiž někdy, že je prostě tak nějak těžší žít.. Opustí nás blízká osoba, vyhlásí se „lokdaun“, zbankrotuje byznys, přijde povodeň a vezme s sebou vše, co máte rádi.. důvody k úzkostným stavům nám život bude nabízet neustále. 

Nepříjemné dny mohou samozřejmě býti i „jen tak“ bez žádného podnětu zvenčí. 

Prostě jsou dny, kdy se všechno sere. Každý to známe.

Je ovšem jen na nás, zda nabídku k úzkostem přijmeme, zahájíme stěžování ve velkém, jak je ten život krutý a ta vláda je na nic a stejně furt prší.. Anebo rozdmýcháme oheň a navštívíme maják.

Každý asi máme vlastní mapu, kudy tam půjdeme. 

U nás na to jdeme přes tělo, přes fyzickou praxi. To, proč je nám po cvičení, po fyzické aktivitě, dycky hezky asi každý ví, nebo tuší. Nebo vám to řekne kamarád gpt. No dobře, zeptal jsem se ho za vás:

Cvičení zvyšuje srdeční frekvenci, což zlepšuje průtok krve a okysličování svalů, což vede k efektivnějšímu využití energie. Aktivuje se také produkce endorfinů, což přispívá k pocitu pohody a snižuje stres. Dlouhodobé cvičení zlepšuje svalovou hmotu, kardiovaskulární zdraví a zrychluje metabolismus, což podporuje celkové zdraví a imunitní funkce.

-díky chate, máš to u mě

Takže, ať už nám radost dělají endorfíny, serotoníny nebo jiné tekutíny - je podstatné, že po pohybu nám je dobře. Dělá nás to lepšími. Doslova. 

Jeden by řek, že jít si zacvičit v těžkých chvílích, kdy všichni okolo smutní, mají plno práce, je sobecké. Opak je pravdou. Díky tomu, že si najdete čas pro sebe, hodinku-dvě se věnujete pouze a jen sobě, soustředíte se na vlastní tělo, dech, zaostříte veškerou pozornost dovnitř - tak dokážete následně být prospěšnější pro druhé, pro společnost, pro svět. Protože jste dobili baterii. Rozdmýchali oheň. Udělali zastávku u majáku a dotkli se světla. 

Přece všichni známe takové to, pokud chceš mít rád ostatní - musíš se prvně naučit mít rád sebe.. ne? 

..fakt je, že ve dnech, kdy se mi na lekci fakt nechtělo, jsem byla vždy na konci nejvíc ráda, že jsem šla.

- studentka Barča (a spoustu jiných studentů:) )

Maják nepochybně nemusí znamenat pouze fyzickou práci. Je jasné, že pokud celý den odhazujete lopatou bahno, pravděpodobně pak nepůjdete nadhazovat kilogramy do místní činkárny, ale spíš to bude znamenat jít na hodinku někam do klidu a být. Jen být. 

Je to o balancu.

Jde o ten stav, že víte, že tam to něco je, vaše osobní víra, i když všude okolo lítají mozkomoři a srdce sžírají depkoidní červi. 

Ideální čas pro sebe, pauza k načerpání sil, má v každé situaci pro každého jiný charakter. Podstatné je, ten svůj maják objevit a vždy vidět, kterým směrem otočit kormidlo a plout. Ať už je to vaše oblíbená lekce jógy, hodina plavání, vycházka se psem v lese, sprinty do kopečku.. cokoliv, co je vaše jistota, že vám udělá dobře. Na těle i na duši. 

Pro mě to je, a už dlouho mi funguje - trénink, pohybová praxe, ať už fyzická, mentální, nebo kombinace. Ať už o samotě nebo v dobré partě. Ideálně na vzduchu, ale beru i hezký gym nebo obývák:) 

Jak to máte Vy? Co je váš maják? Kudy k němu chodíte?