Když jsem v roce 2021 jel s volejbalovým oddílem Lvi Praha na soustředění, neměl jsem nejmenší tušení, jak to celé dopadne. Původní záměr byl udělat "pohybový audit", podívat se z našeho pohledu, proč je v klubu tolik zranění, co bychom mohli vylepšit a případně co naučit kluky (a holky) jinak. O kousek později jsem v tom oddíle začal s extraligovým týmem provádět rozcvičky, díval jsem se, jak se hýbou, proč, co jim jde a čemu se vyhýbají. A ještě o kousek dál jsem tam začal dělat "kondičního trenéra" a dostal jsem na starosti celou jejich přípravu. Ne volejbal, ale kondici. Tedy, hm, v mém podání jejich pohybové schopnosti.

Lví oddíl se v minulosti v playoff umístil nejlépe na pěkném čtvrtém místě. Sezónu 2021/22 jsme ale vybojovali stříbro (a bylo to kousíček od zlata). A letos, 2022/2023, Lvi Praha vyhráli v extraligové soutěži zlatou medaili.

Kapka citrónu

To, co bude následovat není žádný návod, jak vyhrát zlato, spíš zápisky z bojiště a pokus, dostat ze sebe myšlenky, co tam dlouho bloudí.

Aby bylo hned od začátku jasno - můj příspěvek k výsledku celého týmu je, jak jsem loni psal na Instagramu, jako kapka citrónu do hotového koktejlu. Jako někdo, kdo plánuje jejich pohybový rozvoj, mám, zcela neskromně, určitou zásluhu (jak mi někdo řekl :"...hlavní je ty kluky nezkurv*t..."), ale rozhodně ne tu rozhodující. Je to týmová činnost a je tedy potřeba tým.

...hlavní je ty kluky nezkurv*t...

Máme tu vedení klubu, které určuje směr, kudy a kam se klub bude ubírat a proč, a bez kterých by to nešlo. Je tu trenér a jeho asistent - ti jsou s hráči MNOHEM víc než já a hlavně jim mění jádro celé té legrace a to je, jak hrát volejbal. Masér. Mentální coach. Zdravotní rehab, co týmu poskytuje klinika Endala. Hráči samotní jsou pak trochu jako karty, se kterými se hraje - na sezónu máte rozdáno, měnit a upravovat se to jako dá, ale ne moc. Spíš ladit a vést. Udržovat v provozní teplotě. Trochu vylepšovat. Někdy trochu. Někdy víc.

No a teď zpět k mojí roli. V plné palbě jsem v této roli dva roky a evoluce toho, jak pracuji, by už teď vydala na malou knihu.

Evoluce fanouška

Začal jsem chodit na zápasy - měl bych přece podporovat "svůj" tým. Na první zápasy jsem chodil s notýskem a tiše jsem pozoroval, maloval si panáčky a úhly různých končetin, přemýšlel jsem, co zlepšit, kde a hlavně jak. Po pár zápasech už jsem notýsek odložil, začal jsem tleskat a občas skandovat. Na sobě tričko se lvem, jal jsem se je mohutně povzbuzovat a odložil jsem ostych projevit na zápase emoce (když nějaké byly...).

Fast forward na posledních pár zápasů v playoff 2023 - skanduju, tleskám, řvu z plných plic, nadskakuju na sedačce - plnokrevný fanoušek, který svůj tým povzbuzuje ať se děje, co se děje. Leju do nich energii a oni jí dávají zpět.

Dva dny pak nemůžu mluvit, ale je to můj tým - trávím s nimi dost času, snažím se je vylepšit a opravit, znám jejich bolesti, rodiny, problémy a silné i slabé stránky, jsou pro mě mnohem víc než anonymní panáčkové, co poskakují na hřišti s míčem. Je to můj tým a v tu chvíli bych za ně dýchal.

A i když pro mě byl sportovní svět vždycky tak nějak vzdálený, boj o medaile mi přišly trochu povrchní, tak jsem naprosto jasně věděl, že chci, aby Lvi vyhráli. A udělám pro to všechno, co bude v mých znalostech a silách, abych týmu pomohl. Ať je to rehabilitace ramene, upravení techniky dřepu s činkou, výběr cviků, rozpis programu, nošení a podávání míčů. Nebo fandění.

Tolik energie, tolik potu, sil, soustředění a emocí... Jistě, jejich práce je hrát, ale ta dřina je brutální.

Jak jsem postupoval

Moc rád bych řekl, že jsem to celé pečlivě naplánoval, prostudoval periodizaci, porozuměl volejbalu a jednotlivým rolím na hřišti, hráčům a jejich zranění, nikdy jim nestál v cestě a nenutil je dělat věci co nechtějí. Vypracoval jsem plán na dvě sezóny, prozkoumal zátěž, objem a intenzitu a pak to celé odpálil a povedlo se! Jak jsem dokonalý...

A byla by to celé jedna velká nepravda. Na úplném začátku bylo zadání - máme moc zranění, zraněný hráč nehraje, ale sedí a kouká. Nebo hraje, ale blbě, nevyužívá svůj potenciál, je pochopitelně nervózní. Na jedné straně je to profesionál, který hraje za peníze a jako žoldák dělá, co se mu řekne a kde. Na druhé straně je to člověk a ne robot, takže když ho něco bolí - hraje hůř.

Než jsem narukoval ke Lvům, tak jsem naposledy volejbal viděl ve filmu TopGun v roce 1986. A to hráli na pláži. Nepřišlo mi to nijak moc atraktivní, ani vlastně jako chlapský sport. Pak jsem přišel na první trénink, viděl jsem ty somatypy - obrovské chlapy, kterým sahám někam po prsa. Viděl jsem, co na hřišti dělají, jak se hýbou, samozřejmě jak pekelně skáčou, jakou rychlostí se tam ten balón pohybuje po hřišti - a celkem rychle jsem změnil názor.

To modré je moje bota velikost 45. Modrá botička...

Moderní "šestkový volejbal" je brutálně rychlý, agresivní, explozivní záležitost, kde rozhoduje chytrost a vnímání situace na kurtu, spolupráce týmu, ale i fyzické schopnosti hrají velkou roli. Hráč potřebuje nejen dobrou mobilitu, ale i schopnost generovat velkou explozivní sílu, kterou využije buď k pohybu nebo ji pošle do míče.

Takže ne - volejbalu jsem nerozuměl vůbec. Nikdy jsem ho ani nehrál. Ale posledních 49 let se učím rozumět pohybu a měl jsem celkem jasnou představu, jak by to celé mělo, nebo mohlo fungovat.

Plán jako byl, ale pak přišla realita - zápasy a cestování, hráči, jejich preference, to čemu věří a čemu ne, jejich současné schopnosti, bolesti a ochota (nebo neochota) se učit něco nového. Trenéři, jejich představy a nápady. Hry, tréninky, zrušené tréninky a časy pro dřinu, co není úplně ideální. Realita. A věci se vám mění pod rukama a je potřeba rychle reagovat a plán přeplánovat.

Mezi stříbrem a zlatem dostala Lví smečka nového trenéra z Argentiny - Juan Manuel Barria. Juan je sekáč, ostřílený coach s mnoha výsledky a tituly. Takže jestli někdo má velikou zásluhu na zlatě, (go Lvi Praha!), tak je to on. Stratég, který dostane do ruky karty, hráče, tady je máš a teď se trenére snaž...

Juan chvilku pozoroval z povzdálí mojí práci, mlčel a pak mi po pár měsících řekl :"...mají tě rádi, váží si tě, ty se jim věnuješ a dáváš na ně pozor. Ale jsou strašně slabí."

Aháááá, ok, tak jedem bomby.

"...mají tě rádi, váží si tě, ty se jim věnuješ a dáváš na ně pozor. Ale jsou strašně slabí."

A tak jedem bomby

A tak začala další etapa, kdy jsme začali dupat na sílu a zesilovat a zvedat a tahat a házet a skákat. Činky byly v tréninku vždycky, ale trochu jinak - cviky byly dané, ale zátěž ne. A to byla chyba.

Ubrali jsme z "pohybu", začal jsem psát, kolik železa má kdo zvednout, jak a kolikrát. Začali jsme všechno zapisovat a analyzovat.

Často to byl průzkum bojem, kolik hráč ještě vydrží (překvapivě hodně, víc, než jsem si myslel), kde můžeme ubrat z jedné oblasti a kolik přidat jinde. Měl jsem vznešené ideály, co a jak je budu učit, koordinace, krokové kombinace, oči a dech, jak budeme procvičovat to či ono... Ve finále děláme dost z mého pohybového řemesla, ale hlavně trávíme dost času s činkou a snažíme se zlepšit sílu, výbušnost nebo elasticitu.

Velké pohyby

Pracujeme na síle a výbušnosti, ale děláme i hodně, hodně drobných vylepšení těla, kloubů, páteře, ramen a kotníků - používám nástroje, které jsem se naučil za roky s Idem, nástroje z gymnastického či cirkusového tréninku nebo z tance, věci, co znám z bojových umění - cokoliv, co mi pomůže tým zlepšit.

Velké pohyby jsou složené z malých pohybů a to, co v "Pohyb je život" často upravujeme a vidíme, jsou ty malé věci (které se tak často přehlížejí). Aktualizujeme operační systém člověka, který pak začne třeba lépe hrát volejbal. Nebo tenis. Nebo bude jinak boxovat, jezdit na koni, jezdit po ledě či cokoliv jiného.

Neděláme moc "strečink", ne v tom tradičním slova smyslu, neděláme věci, které jsem si sám nevyzkoušel a které nejsem schopen předvést, vysvětlit a naučit. Předvést, vysvětlit, naučit - tři atributy toho, co by měl učitel dělat.

Jak se zlepšovat v sezóně

Jedna věc je chodit si do posilovny 3x týdně, nacpat se vším, co je v lednici a hezky si zesilovat nebo nabírat svaly. Přes den člověk spí nebo klape do klávesnice, večer čumákuje na Netflix a v klidu si odpočívá. Síla roste, svaly rostou. Svět je v pořádku.

A teď si k té posilovně přidejte tak 12, 14 hodin volejbalového tréninku týdně a minimálně jeden zápas (tak 2.5 hodiny plus cesta), někdy dva. A najednou to nebude až zas tak jednoduché, kde to má sakra zesilovat, regenerovat a růst, když každý den lítáte po kurtu jak hadr na holi a skáčete tam jak horská koza 3 hodiny denně.

Trénovat težké dřepy, pozvedy nebo přemístění 90 minut a pak... Pak jdete na kurt a hrajete. Ale, ale ideální je mít regeneraci, sníst půl krávy, doplnit sacharidy a protein, přepnout do parasympatického systému, začít meditovat, dýchat a regenerovat a vůbec. Ne, jindy není volná hala, takže smolík, vítejte v reálném světě. Takže s rozbitýma nohama ze včera hurá do posilovny, pak hurá na hřiště, oběd, pár hodin upadnout a znovu na kurt na další trénink. Druhý den vstanete z mrtvých a uděláte to znovu. A znovu a znovu...

Respekt.

Studium a aplikace

Jak je mým dobrým zvykem, trávím dost času studiem - moje knihovna praská ve švech, ale nacpal jsem do ní ještě další materiály, které se zaobírají sportovním tréninkem. Když jsem to nečetl, tak jsem to naposlouchal nebo jsem si koupil online kurz - síla, ekonomika pohybu, styl učení, biomechanika - mraky věcí. Obrovská pomoc byla moje aplikace, kterou používáme v "Pohyb je život" na náš online coaching, kde jsem všechny Lví tréninky plánoval. Hodně věcí jsem tam dodělal, předělal, doprogramoval... Srovnání hráčů, grafy, odchylky, procentuální zátěž, testy... Ještě na tom bude hodně práce, ale jinak je to dnes nezastupitelný pomocník.

Náš trénink je hodně daleko od toho, že budeme prostě nějak "posilovat", případně "hrozně makat, až budou všichni zvracet" nebo "prostě uděláme dneska třeba 100 břich, 100 angličáků, nějaký shyby a třeba ten medicinbal a protože nevíme co jinak, budeme hodinu běhat". Naopak - všechno plánujeme, rozebíráme, analyzujeme (možná až moc) nejen z hlediska zátěže, ale z hlediska pohybových vzorů, výkonu, kompenzace, prevence a nebojíme se použít i cizí slova jako neuroplasticita.

Jasně - zvedáme železo. Děláme drily na rychlost reakce. Procvičujeme mobilitu. Oči. Koordinaci a pozornost. Při posilování používáme tempo, isometrii, powerlifting, něco z Charlese Poliquina, něco z WestSide Barbell (ne, nebyl jsem tam), z tance, nástroje, které znám z Wing Chunu od SiFu Ivana, spirály (které máme ve znaku a v celém těle)... Je to...komplexní. Někdo by možná řekl holistické.

Někde musím získat slevu na doplňky, protože jsem nakoupil kila magnesia, zinku, proteinů, když byl problém, odsypal jsem z vlastních zásob a pak distribuoval v pytlíčkách. Vyřešili jsme problém permanentní únavy tím, když jsem zjistil, že jeden z hráčů "zobe" jistou formu magnesia po ránu, ono to bylo magnesium na spaní a pořád ho to "vypínalo". Příběh jak z filmu. Z komedie.

Co jsem si z toho odnesl?

Fakt, že najednou netrénujete "normální" populaci, ale profesionály, mi doslova nalilo novou krev do žil. Kam se hrabe transfúze z nějakých mladých koloušků. Jiné cíle, jiná motivace, jiná věková skupina, totální alfa skupina. S Idem jsem získal, jak by řekl Liam Neeson ve filmu Taken :"...a very particular set of skills..", dost neobvyklý trénink.

Ido mi dal jiné oči, jiný mozek a jasně, trochu jiné tělo. Ale naučil jsem se jinak přemýšlet o pohybu, dovednostech, "omega" klíčích - a to se všechno u Lvů hodně hodí. Jejich trénink a rozvoj mě baví, musím jinak přemýšlet, jinak reagovat a jinak učit. A rozvíjím se dál.

V neposlední řadě je to dobrý test - fungují ty věci od Ida nebo ne? Je to jenom snůška her a zajímavých nápadů, které ale v praxi nefungují? No, tak já teď vím, že fungují i v praxi :).

Výsledky

Tak ruku na srdce - existuje spoustu týmů, co vyhrávají zlaté medaile a já je netrénuju. To je jako fakt. Stejně tak si nemůžu a nechci brát kredit za ty nejsilnější z týmu - oni už přišli s takovou silou. Ale jiné jsme v sezóně slušně posunuli, v mnoha případech o desítky kilo na cvik. Byli slabí? Jo, teď je to mnohem lepší. A bylo to v sezóně, se zátěží jak hovado. Díky naší aplikaci všechno monitorujeme, počítají se rekordy v různých cvicích, procenta, která budeme zdvihat příště. Stalo by se to s jinou metodou a přístupem? Možná ano, ale teď mi zabralo tohle, kontrolní experiment udělat nemůžeme. Kluci jsou mladí a zregenerují velkou zátěž, na druhou stranu právě tahle velká zátěž může být logicky brzdou rozvoje jinde.

Jeden z hráčů mi říkal, že loni, když přijel zpět domů do Kanady a nastupoval do národního týmu, tak při měření skoku mu naměřili výrazně lepší hodnoty než loňský rok. Trenér se zajímal o to, co jsem s ním v Čechách dělal a chtěl vidět tréninkový plán. Jsem toho názoru, že ten rozdíl udělalo něco úplně jiného a to právě práce na mobilitě a těch "maličkostech", které děláme v rozcvičkách. Ten rozdíl nebyl v periodizaci dřepů. Ale klidně pojedu do Kanady a udělám školení :).

Za poslední 2 roky skoro nemáme zranění. Máme akutní - někdo špatně dopadne na něčí nohu a něco povolí - to se stane. Bolí svaly a kdoví, co všechno po té dlouhodobé námaze. Ještě aby ne - ta zátěž je enormní. Ale nejeden z hráčů mi říkal, že se cítí nejlépe za svojí kariéru, že je přestalo bolet to či ono, zmizely dlouhodobé problémy s ramenem nebo kolenem. Celou baterii chronických problémů jsme dokázali odstranit nebo zmírnit vhodným tréninkem. Některé bohužel ne. Holt nejsem Gandalf.

Teď, na konci sezóny jsem měl pocit, že tým byl pořád celkem v pohodě - unavení, jistě. Nervózní z výsledků a z toho, jak budeme hrát. Ale přišlo mi, že se nerozpadali pod rukama. Vypadalo to, že by dokázali hrát dál a dál, byl to dobře nastartovaný, dobře rozjetý a dobře promazaný motor, který se nezastavoval a hrál výborně.

Ale nejlepší výsledek, kromě toho zdraví, je samozřejmě ta letošní zlatá medaile. A za tu jsem, za celý tým, nesmírně rád.

Tak zase za rok. Uvidíme.