Představte si, že vedete továrnu na zatloukání hřebíků. Najmete dělníky a pozorujete je při práci. Po nějaké době si všimnete, že jeden z nich zatlouká hřebíky na deset úderů kladivem a zbytek v průměru na čtyřicet. A vy jako dobrý majitel budete chtít zjistit proč a ideálně to naučit i ty ostatní.

Zní vám to trochu přitažené a vlasy? Jenže něco podobného se opravdu stalo.

Sovětský svaz země neomezených možností...ve výzkumu

V moskevském centrálním ústavu práce se ve dvacátých letech prováděl výzkum, který se snažil zefektivnit práci dělníků. K tomuto výzkumu byl přizván mladý Nikolai Bernstein, vystudovaný lékař a brzy jeden ze zakladatelů kinesiologie a biomechaniky.

Za pomoci blikajících žárovek a dlouhé expozice studoval pohyb různých dělníků. Dal malou blikající žárovku třeba na zápěstí zkoumané osoby a nechal exponovat fotografický desku v relativně temné místnosti. Na výsledné fotografii se pak vždy zaznamenala poloha žárovky v různých časech. Tím jste pak dostali trajektorii zápěstí během jednotlivých úderů. Případná rychlost pohybu v daném místě pak šla určit z rozmazání stopy žárovky. V podstatě šlo o takový motion capture systém začátku 20. století.

A výsledek byl velice zajímavý. Vzpomeňte si na příklad výše - jak byste předpokládali, že se hýbe ruka dělníka, který dokáže hřebík zatlouct na deset úderů proti ruce dělníka, který to dokáže za čtyřicet? Myslíte, že efektivní cesta je bouchnout vždy stejně? Že zvládnete techniku natolik, že vaše ruka vždy udělá ten stejný pohyb a trefí hřebíček na hlavičku?

Opak je pravdou. Pokud opravdu chcete trefit hřebíček na hlavičku, vaše ruka nikdy neudělá úplně přesně ten stejný pohyb.

Když nám tohle Ido řekl na první lekci Movability, kurzu, který vysvětluje teorii toho, co děláme, spadla mi čelist. Tak nějak jsem tušil, že ne všechny opakování vypadají stejně. Ale nikdy mi nedošlo, že je to vlastně neefektivní a nemožné od přírody.

Technika versus záměr

Když chci praštit hřebík na hlavičku, můžu k tomu přistupovat dvěma způsoby. Učit se techniku a trvat si na ní, abych ho trefil. Anebo chtít každým úderem trefit hřebík na hlavičku. Problém vyvstane v tom, že způsob našeho pohybu má příliš mnoho stupňů volnosti. Možností, jak něco udělat, je mnoho a žádná výuka techniky nám nedovolí ovládnout všechny. Možná je občas dobré něco vzdát a nechat se vést jen tím, že to chci udělat. Nechat to nervové soustavě, ať to vyřeší za mě.

Příklad z naší praxe může být chytání míčků při žonglování. Zatímco sledujeme místo v prostoru, kde míčky obrací směr, necháváme náš mozek, aby si v klidu dopočítal, kam dopadnou a přesunul tam ruku. Jeden z důvodů proč se spousta lidí nenaučí žonglovat, včetně mého minulého já, je proto, že se snaží každý hod hodit stejně. Pilují techniku házení, místo toho, aby se soustředili na to, kdy mají vyhodit další míček a nechali svůj nervový systém dělat práci, ke které byl určen.

Tohle uvažování Bernsteina nakonec dovedlo ultimátně k zásadní myšlence:

Neděláme opakování. Ale děláme a vytváříme pohyb vždy znovu a znovu.

„Doing repetitions, without repetitions.“ - Nikolai Bernstein

To má docela důležité konsekvence a nejen na poli pohybu v tělocvičně, ale i filosofické, pokud chcete o pohybu přemýšlet nějak dál.

Cesta k přítomnému okamžiku

To co se totiž tomu efektivnímu dělníkovi daří, je to, že je v každém úderu plné soustředěný. Je plně v přítomném okamžiku, který se promítá na plochu hlavičky hřebíku. Trefil ho ve svém životě už nespočetněkrát. Ví přesně, co chce udělat. I když ho vychýlíte, postavíte trochu jinak, tak ten hřebík trefí. Protože ví, co chce udělat.

Tohle není úplně jednoduše naučitelná věc. Proto také výzkum efektivity práce dělníků v tomhle byl slepý. Ale ukazuje nám to cestu. Jestli si vzpomenete na prošlapávání cesty sněhem ke kadibudce, tak jedna taková cesta dveře-kadibudka je naše zkušenost s daným úkolem. Vyšlapali jste tu cestu od dveří za jediným účelem, najít kadibudku. Teď už ji máte a chodíte po ní každé ráno. Jenže někdy víc vpravo, někdy vlevo a někdy uprostřed. Občas po ní skáčete po jedné noze a když máte kocovinu, tak ji šněrujete. Ale vždycky tam dojdete, protože váš úkol je dojít do kadibudky a je to v tu chvíli to jediné, na co se soustředíte. Určitě u toho neposloucháte podcast, nebo nepřemýšlíte nad úkoly do práce.

Repeat vs. Repetition

Ido končil tenhle blok přednášky o Bernsteinovi takovou filosofickou otázkou, co vlastně v naší praxi děláme. Jestli děláme „prachsprostá“ opakování, nebo se snažíme vždy znovu a znovu vytvářet ten pohyb, což má pak další důsledky z hlediska učení se, bytí a vůbec 🙂.

Takže až vám zas někdo řekne, že máte udělat 20 opakování něčeho, tak se k tomu můžete postavit dvěma způsoby:

Ten první je, že dvacetkrát něco zopakujete.

Ten druhý pak, že uděláte dvacetkrát ten jeden pohyb.

Je v tom malý, ale velmi zásadní rozdíl. A teď běžte ven a zkuste zatloukat hřebíky, nebo žonglovat. A zkuste se u toho nechat být.

P.S.: Pokud se chcete do Bernsteina ponořit trochu víc, můžete si přečíst jednu z pár biblí naší praxe: Nikolai Bernstein, Dexterity and Its Development