Docela často se setkávám s přesvědčením, že některé cviky, pohyby, cokoli, se dají dělat jen jediným možným způsobem. Tím správným.

Nechci říct, že když máte 200 kg na zádech a děláte s tím dřep, že máte zkoumat možnosti technik, ale chci trochu nabourat tu představu, že existuje jen jedno učebnicové pojetí cviku. O tom, že učebnicové pozice jsou jen pro učebnicová těla ostatně psal Petr tady.

Správně je extrémně nebezpečné slovo - Ivana Vostárková, workshop Pohyb je život

Během letních lekcí jsem ale přišel na jedno fajn přirovnání pro víceméně každou věc, kterou učíme. A která vysvětluje to, co děláme - vy jako studenti a my jako učitelé.

Představte si, že jste v noci na horách, venku je tma jak v pytli, na zahradu napadlo půl metru sněhu. Bouda, ve které spíte, nemá vnitřní záchod a někde na zahradě je kadibudka. A vám se strašně chce.

Vyjdete ven, vrazíte do sněhu a začnete ji potmě hledat. Nevidíte na krok. Vyšlapávate sněhem cestičky, které se jak vlákna pavučiny linou sněhem od dveří. Až jednou tu kadibudku konečně najdete.

Každý další den chodíte na to stejné místo a postupně si děláte v tom bludišti cest dálnici dveře - kadibouda. Máte to přesně změřený, víte jak dlouho vám to trvá, trefíte tam i poslepu.

A pak přijdu já, vezmu tu kadibudku a dám ji na jiný místo v zahradě.

A budete mít...hmm...hnědý problém.

Nicméně jakmile se uklidníte, tak zjistíte, že tu zahradu znáte a začnete chodit těmi známými cestičkami, občas vyšlapete nějakou novou a kadibudku zas najdete.

A pak znovu a znovu a znovu, až na té zahradě není žádný sníh a já vám tu kadibudku můžu dát kamkoli a vy ji dokážete najít okamžitě (třeba po větru) a víte, kam máte jít.

Tohle je náš proces učení. Roky jsem se učil rytmus tak, že jsem klepal rukama na střídačku a u toho si říkal: 1 E and A a věděl jsem, že 1 a and jsou levá/pravá ruka a E a A ta druhá. Až do dne, kdy jsme měli workshop s Juanem a přesunul mi kadibudku. Najednou jsme neklepali na střídačku, ale po dvojicích. Levá, levá, pravá, pravá. No a já měl v kalhotách. Naštěstí jen chvíli, protože už v tom mám nějakou praxi a další den jsem ty lehčí věci zvládal už bez problémů.

No jenže pak opusíte dvojice a začnete dělat paradiddle…

A tak je to pořád dokola. Něco se naučíte a někdo vám to změní. Pořád řešíte nové problémy. Jak se poskládat, abyste udrželi sílu. Jak si zalgoritmovat daný rytmus, abyste se v tom vyznali. Co registrovat, když pracuju na něčem ve dvojici. Mozek hledá nejefektivnější řešení, aby mohl odpočívat a dál se zabývat tím, co budete mít dnes k obědu. Protože to je tisíckrát důležitější, než klepat paličkou o zem.

Dělat věci pořád stejně je dobře a má to smysl. Je to bezpečné. Ale ručím vám za to, že přijdou časy, kdy budete potřebovat něco udělat trochu jinak. Třeba ten úder udělat druhou rukou, nebo se zapřít o ipsi nohu a vy najednou nebudete vědět jak.

Protože vám nikdo nikdy nepřemístil kadibudku.