S volejbalem jsem začínal až na střední škole, přesto jsem se stal vrcholovým sportovcem s mistrovským titulem. Dovedl mě k titulu talent? Vlastní píle? Časté tréninky? To vše se na mém úspěchu velkou měrou podílelo, ale jsem přesvědčený o tom, že tím nejdůležitějším prvkem do skládačky úspěšného sportovce byla moje vlastní pohybová praxe v Pohyb je život.

Na šestkový volejbal jsem narazil v 16 letech. V té době jsem jej vnímal jako sport, který nabízel vše, co mě lákalo. Dynamiku, výskok, týmovou hru, práci s míčem, taktiku a poměrně všestranný pohyb. Za krátko mi ale přestala vyhovovat specializace, nestačilo mi být blokařem, toužil jsem být více exponovaným hráčem. Má cesta tak vedla k beach volejbalu, kde jsem si užíval více kontaktu a hravosti. A brzy na to jsem začal soutěžit a snít o dráze vrcholového sportovce.

V reprezentaci jsem beach volejbal trénoval dvakrát denně – jeden trénink byl technický a jeden herní. Tréninky byly poměrně pestré. Výbušné starty do všech směrů, různé techniky odbíjení míče, skákání, komunikace s partnerem, řešení situací, rychlé rozhodování, čtení soupeře, zvládání tlaku a emocí… Přesto jsem nedosahoval výsledků, jakých jsem si přál. Vnímal jsem, že potřebuju proniknout do dalších oblastí, proto jsem si sám, tedy mimo tréninkový plán, začal doplňovat pohybové vzdělání i na poli atletiky a gymnastiky a začal jsem se věnovat také silovému tréninku. Cca 7 hodin dřiny denně.

Jako největší milník ve své sportovní kariéře ale vnímám začátek u Petra Růžičky v Pohyb je život v roce 2014. Jakoby se přede mnou otevřel zcela nový svět, do kterého jsem se v zápětí rozhodl více proniknout.

• Naučil jsem se vnímat jednotlivé klouby, začal pracovat s flexí, extenzí i dukcí zápěstí, pracoval jsem s rotací předloktí. Začal jsem pociťovat protrakci, retrakci, elevaci a depresi lopatky. Právě všechny tyto dílky se podílejí na schopnosti přenést záměr hráče na míč a mají vliv na dosah paží.
• Zkoumal jsem páteř, nejen jako celek, ale i její segmenty, pracoval jsem s krční, hrudní i bederní páteří a s jejími pohyby v různých osách (sagitální, frontální i transversální), abych pak mohl lépe propojovat atletický pohyb a efektivně přenášet energii v těle.
• Lépe jsem pracoval s fázemi výskoku, hodu i odbití, protože jsem získal větší aktivní rozsah a pro volejbal tolik důležitou mobilitu.
• Více jsem vnímal prostor kolem sebe, zrakem periferně sledoval pohyb a záměr hráčů, sluchem vnímal vzdálenosti a vyhodnocoval pohyb jiných hráčů i míče.
• Ovládal jsem končetiny a tělo nejen nezávisle na sobě, ale také jako celek, což se velmi hodí při řešení nestandardních situací při soubojích na síti a při pádech hráčů.
• Získal jsem organickou sílu, díky které jsem byl schopný provádět pohyb i nelineárně a přecházet mezi různými pozicemi těla v pádu, na zemi, v běhu i ve skoku.
• Díky balancování na rukou jsem měl více jemnosti a citu v rukou i prstech, díky ovládání jiných předmětů jako dřevěná tyčka či tenisák jsem byl schopný přesněji koordinovat pohyby dlaně, prstů, zápěstí, předloktí, lokte i ramene.
• A v neposlední řadě jsem se naučil také pracovat s dechem – jeho vzory a rytmus totiž nemají jen vliv na výkon, ale také na zvládání emocí.

Věřím, že mistrovský titul jsem získal právě díky těmto detailům, které jsem poskládal do sebe. Díky koordinaci těla, kterou jsem získal právě na pohybových lekcích. Uvědomoval jsem si, co a jak moje tělo dělá, díky této jistotě jsem pak byl schopný se více uvolnit a využít všech svých schopností k získání bodu. Čím více jsem své tělo znal, tím více možností mi nabízelo. V každé situaci jsem věděl, jak se zachovat. Pak už se stačilo jen rozhodnout správně a využít tu možnost, která byla v dané situaci nejlepší. Přesně tak jsem byl schopný vyhrávat. Ale abych znal své tělo, byla potřeba ho důkladně zkoumat. A ideálně z různých úhlů pohledů.

Proto všem svým žákům (a dobrým přátelům) doporučuju ke každému sportu přidat dobrou pohybovou praxi.  Ve zdraví si holistický přístup už našel svou cestu, já ale celostní principy nacházím i ve sportu/pohybu. Kéž by je tam hledalo více lidí.

Zdroj fotografie: Deník / Vladimír Pryček