Prolog

Tento článek bude o mně. Mám pocit, že psát o sobě, o svém příběhu, o své zkušenosti a praxi je vlastně stejně asi to nejlepší, co můžu udělat. Člověk si často něco zajímavého přečte nebo se dozví a pak to posílá dál, ale vlastně to není jeho.

Bolest ramene byla moje. Po hodně dlouho dobu. Dneska to beru jako zajímavou zkušenost, která mi otevřela spoustu dveří a pomohla mi se lépe poznat. A přijde mi škoda se o tu zkušenost nepodělit. Třeba i to byl jeden ze smyslů toho všeho, sdílet a možná někoho nasměrovat. Třeba se v tom někdo uvidí a nějakým způsobem mu to pomůže. Kdo ví.

Nečekejte návod. Ty mi moc nejdou a čím jsem starší, tím jsem v tom horší. Čekejte upřímný příběh. Nic víc, nic míň. Tak se dojděte vyčůrat, napít a začínáme!

Bolest přichází

Bylo to v roce 2010. Zrovna jsem se vrátil z Anglie, kde jsem chytil nějaký šílený moribundus. Vysoké horečky, antibiotika nezabíraly, tělo na pokraji sil. Už přesně ani nevím, jak dlouho to trvalo. Dva týdny, tři týdny v posteli v horečkách, těžko říct, ale výsledkem byla kostra potažená kůží. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem žádná těžká váha, tak si představte třeba ještě o nějakých 10 kilo míň. Mazec.

A tam to začalo. Když jsem se vyhrabal z postele a začal trochu fungovat, tak jsem zjistil, že mě při určitých pohybech najednou bolí rameno. Divný. Z ničeho nic. Nikdy předtím jsem s ním problém neměl. Asi to bude tím, že jsem ztratil všechny svaly v těle nebo tím, že jsem tři týdny ležel na boku a čuměl do počítače? To je jedno, není na co čekat. Hurá do posilovny a nabíráme vše zpět. Když jste v druhém ročníku FTVS (Fakulta tělesné výchovy a sportu), tak vám ani nic jiného nezbývá. Posilování, gymnastika, plavání, atletika a najednou tím oštěpem házet nejde, sakra. To přejde, chce to čas...

No nepřešlo to. Bylo to čím dál horší. Takže nezbývalo nic jiného než navštívit toho nejpovolanějšího. Ortopeda. Doktor mi zahýbal ramenem, udělal rentgen. Koukl na rentgen a povídá, že mám uvolněné pouzdro. Operace. No a že to druhé časem pude taky, tak to můžeme udělat rovnou najednou, ať to máme z krku. No, ok...

Vůbec nevím, co mě tenkrát osvítilo, protože jsem byl prostě mladej kluk, co rád sportoval a cvičil a o nějakým hlubším vhledu do fungování těla kromě bicepsu a tricepsu jsem si mohl nechat zdát, ale vystřelil jsem odtamtud a nikdy se nevrátil zpátky. Zaplať pánbůh!

Takže se začalo běhat po fyzioterapeutech. A tam to byl neustále stejný příběh. Zablokované žebro. Tak se odblokovalo. Přišla úleva, rameno nebolí. Vyřešeno, díky! To vydrželo pár hodin a rameno bylo zase tam, kde předtím. Žebru se tam takhle evidentně nechtělo být. Takže další návštěvy se stejným průběhem, ale už bez toho "vyřešeno, díky".

Přestávala to být sranda, protože rameno bolelo, ale při zápočtech ve škole to nikoho moc nezajímalo. Prostě tím oštěpem se muselo hodit 30 metrů a pokud ne, tak měl člověk holt smůlu. Řešil jsem to čím dál víc, v podstatě se dá říct, že jsem v té době neřešil vlastně ani nic jiného. Rameno, rameno, rameno. Pořád dokola. Neustále jsem to měl v hlavě a hodně mě to psychicky ničilo (studentský život o mražené pizze a alkoholu taky příliš nepomáhal, ale o tom zas někdy jindy).

Snažil jsem se to řešit kompenzačním cvičením, správným posilováním, ale bohužel jsem tenkrát úplně nechápal, že pokud cvičíte symetricky, ale s asymetrickým tělem, tak to není to pravé ořechové. Pamatuji si třeba, jak jsem se před zrcadlem rovnal, abych měl obě ramena ve stejné výšce. No jenže když máte celé tělo zrotované a křivé (což jsem tenkrát nechápal), tak to bolavé rameno ve stejné výšce jako to zdravé znamenalo, že bylo vlastně v úplně blbé pozici. Učebnicové pozice jsou holt jen pro učebnicová těla. Takže nic moc.

Bolest odchází

Byly to těžké časy pro sportovce.

Pak jsem jednou otevřel dveře ordinace takové miloučké asi 80-leté fyzioterapeutky. Znáte takový ten pocit, když narazíte na cizelovanou moudrost? Pamatuju si, jak mě překvapilo, že se od začátku vůbec nezajímala o moje rameno, ale rovnou si to namířila k oblasti pánve. Co byste čekali? O cca 2cm posunutá jedna pánevní kost vůči druhé je celkem slušný posun. Jak v pánvi, tak i v mém procesu opravy ramena.

Pokud bych nevěřil, že vše je součást cesty a vše se děje přesně tak, jak má, tak by mě vlastně asi mrzelo, že už jsem se s ní víc neviděl. Ona se tenkrát totiž jen na chvíli vrátila z důchodu, na záskok kolegyně. Náhoda? Štěstí? Osud? Bylo to kvůli mě, byl to anděl, byl jsem to já z budoucnosti? Netuším a je to asi úplně jedno, ale dá se říct, že díky tomuto setkání jsem dostudoval. Hodil jsem těch zpropadených 30 metrů oštěpem, rameno vydrželo i všechny další zápočty a já se stal Magistrem.

Nebylo to ale úplně růžové. Spíš takové fialové. Měl jsem pocit, že pánevní kosti se od sebe zase trochu oddálily a rameno bylo pořád hodně nestabilní, slabé a u něčeho pořád bolelo (nebo spíš různé věci okolo něj). Někdy v této době jsem narazil na Petru Růžičku, Pohyb je život a Ido Portala a začal se hýbat jinak.

Bolest není

Začali jsme u operace ramene, pokračovali přes odblokovávání žeber až po srovnávání pánve...

Jednou z věcí, co jsem pochytil od Ida je pojem sekvenční kvalita. Ido dokonce zmiňoval, že to je nejdůležitější pohybová kvalita vůbec. My se totiž hýbeme v sekvencích, které na sebe navazují. No a čím lépe na sebe navazují, tak tím lépe a kvalitněji se mrskáme.

Pokud zatáhneme za jeden obratel, tak ten zatáhne za další a ten za další, protože jsou spolu spojeny. Nejde to jinak. A takhle je v těle pospojované všechno. Proto mě bolelo rameno, když se mi zablokovalo žebro. A proto se mi blokovalo žebro, když jsem měl posunutou pánev. Ta posunutá pánev totiž způsobovala to zablokované žebro, takže pak lopatka se nemohla dobře hýbat po hrudním koši a bolest ramene byla manifest téhle narušené sekvenční kvality. Jak jsem to mohl celé ty roky nevidět? Vždyť je to úplně jasné...

No není. Respektive nebylo. Jinak bych další roky hýbání nestrávil se zhroucenou klenbou a nefunkčním palcem.

Během těch let, kdy moje tělo už dostávalo pestrou pohybovou stravu od Ida jsem často narážel na jeden problém. Nefunkční, nemobilní palec u levé nohy. V podstatě jsem ho skoro neohnul. Byl vbočený dovnitř, bolel při větší manipulaci. Sednout si na paty? Nemyslitelný úkol. Jak se to stalo, kdy se to stalo? Nemám vůbec tušení. Nevěnoval jsem tomu pozornost. Nepřišlo mi to důležité. Nepotřeboval jsem to. Obcházel jsem to. Doslova. A to hodně dlouho a ještě v dobách nedávných, kdy už jsem byl označován pohybovým učitelem.

Tělo si totiž poradí. Nějak. Pokud něco nejde, tak ono to obejde. Poskládá se jinak. V rámci daných možností se poskládá nejlíp, jak umí. Má to nějakou cenu? Rozhodně. Ale tím, že jsem se začal hýbat hodně a hodně pestře, tak jsem tu cenu zas tak moc nepociťoval. To znamená, že i přesto, že jsem měl jednu nohu v podstatě úplně jinak poskládanou než druhou, tak rameno pomalu přestávalo vyžadovat mou pozornost.

Pozornost se ale postupně přenesla na ten palec. Začal mě totiž omezovat v mé pohybové praxi. V mém rozvoji. Některé věci jsem vůbec dělat nemohl, některé bolely. Takové věci, které jsem začal považovat za důležité. A to mi vadilo. Dřív mi přišel důležitý muscle up a stojka, tam mě to netrápilo. Ale teď jsem chtěl skákal, běhat, chodit. A když zjistíte, že vlastně nemůžete a neumíte pořádně chodit... CHODIT.

Epilog

Nevím, kdy vlastně mi to konečně sepnulo, ale zpětně když se na to dívám, tak nechápu, jak jsem mohl tak dlouho nevidět.

I když už to dneska možná neplatí tolik jako dříve, tak nejvíce času trávíme na nohách. Propojeni se zemí. Stojíme, chodíme, běháme, skáčeme. No a když tohle všechno děláte s jednou nohou úplně rozpadlou, tak člověk nemusí být raketový inženýr, aby bylo jasné, že se to musí na celém těle projevit. Teda nemusí být raketový inženýr, ale v mém případě evidentně musí být vystudovaný magistr tělesné výchovy, osobní trenér a pohybový učitel s mnohaletou dennodenní praxí, aby mu to došlo.

Závěr mého putování za opravou ramena je tedy takový, že celé to způsobila jedna rozpadlá noha. Rozpadlá klenba, vbočený palec. Takže jedna noha se vůči druhé zkracovala, dostávala do rotace a tahala a rotovala pánev a tak dále. Laický názor, nejsem doktor a tak je možné, že to tak vůbec není, ale o ramenu už dneska nevím. A přestává mě trápit i ten palec, i když tam to ještě chvilku bude trvat. Nenechte se mýlit, uvědomění a teorie je jedna věc, ale roky konzistentní praxe je věc druhá. Nebylo to zadarmo, vůbec a stále není. Ale jde to.

Jak jsem psal na začátku, tohle nebyl návod. Byl to jen můj příběh. Jak to tak ale v lidské nátuře bývá, člověk má potřeba sdílet a ukazovat cestu druhým. A já nejsem jiný. Chci ukazovat, co mi pomohlo a co byste dle mého názoru měli dělat, když tohle nebo tamto. Jen se to snažím nenutit, ale nabízet. A moje lekce a můj instagramový účet jsou těchto nabídek plné. Pokud vás můj příběh zaujal, máte podobný nebo se jen chcete naučit dobře skákat, tak ty návody, cviky tam jsou. Na palce u nohou, na rozpadlé klenby, na ramena. Stačí jen natáhnout ruku.